Jsem Hari. Teda Lukáš Hartmann, ale přezdívka Hari se mnou jde celý život. Jsem táta Rozárie a Doroty, manžel Lenky, biker, celoživotní volejbalista, srdcem baskeťák… a taky učitel. Prostě rád trávím čas s lidmi. Když si potřebuji vyčistit hlavu, beru kolo a mizím do lesa. Ideálně do toho Rychlebského.
V Prázdninovce jsem krátce, zato mám pestrou historii ve školství. S učitelstvím jsem začínal na Mendelově gymnáziu v Opavě na začátku tisíciletí. Po dvou letech jsem musel na civilku, po které jsem odešel na Gymnázium Matyáše Lercha do Brna. Po jednom roce jsem se s těžkým srdcem rozhodl pro návrat do rodného kraje a další čtyři roky působil na International School of Ostrava. Kvůli zdravotním komplikacím jsem se rozhodl k další velké změně a dva roky učil na vesnické malotřídce. Tento komunitní život mě nadchl, ale zástup za mateřskou skončil. Zase jsem měl štěstí a našel nové místo na skvělé sídlištní základní škole v Hlučíně. Tam jsem zůstal dalších 13 let.
Od srpna mě čeká nová výzva – vracím se potřetí do gymnaziálního prostředí. Hodně výraznou, byť kratičkou zkušeností pro mě také byla role předsedy maturitní komise na Expediční Scio Škole. Jako když Alenka nahlédla za zrcadlo.
Jaké jsou mé učitelské hodnoty? Jako naprostý základ vnímám bezpečné prostředí s dobrými vztahy. Nejen učitel – žák, ale zejména vytvářet žákům prostor k dobrým vrstevnickým vztahům. V tomto směru je nedostižně inspirativní právě Expediční Scio Škola. Ve školním životě se pak snažím poskytovat příležitosti, skrz které žáci mohou hledat vlastní cesty, přijímat odpovědnost za vlastní rozhodnutí a rozvíjet samostatnost. Ve výuce usiluji o konstruktivistický a formativní přístup, který podporuje rozvoj kompetencí.
Jsem taky věčně pochybující – o sobě, své cestě a způsobu učení. I když to někdy není příjemné, právě díky tomu vím, že se sám nikdy nepřestanu učit. A těším se, co nového se naučím od vás všech.
